Klasicistní stavbu na ulici Přátelství č. 79, s ozdobnými oblouky kolem oken a dveří, by leckdo minul bez povšimnutí. Pokud ovšem nehodlá nakoupit barvy, laky, případně montážní materiál. Tak to nabízí zdejší prodejna. Jen pamětní deska z nedávné doby připomíná, k čemu původně sloužila. Není to ani bývalá tržnice, ani někdejší hospodářská budova.
Jde o bývalou synagogu. I na ní se podepsaly tragédie holocaustu a nezájem poválečných let. Ale možná všechno bude jinak.
V českých zemích se Židé usazovali od desátého století, nejstarší uhříněveská zmínka o nich se datuje do roku 1670. Jen o necelých padesát let mladší je náhrobek na místním židovském hřbitově, na kterém se stále dá přečíst letopočet 1719. Ještě o dalších pět let mladší je záznam, že v obci prokazatelně stála dřevěná modlitebna. Sloužila členům židovské obce nejen z Uhříněvsi, ale i z okolí.
A pak přišel rok 1848, který dosavadní nerovnoprávnost Židů částečně rozvolnil. Právě tehdy byla v Uhříněvsi dostavěna nová, už kamenná synagoga v uměřeném, pozdně klasicistním slohu. Kromě klenuté modlitebny v sobě spojovala i školu, byt učitele a sál pro shromažďování. Modlitebna neměla, zřejmě kvůli nevelkým rozměrům budovy, tradiční ženskou galerii. Ženy, oddělené od modlících se mužů, dostaly vyhrazené místo na mírně zvýšené západní části prostoru.
V roce 1867 Židé získali plné svobody a očividně se nadechli. Zatímco v roce 1724 v Uhříněvsi žily jen dvě židovské rodiny, v roce 1880 už oficiální záznamy napočítaly 47 Židů.
Uhříněveská synagoga sloužila jedné z početnějších komunit v okolí tehdejší Prahy do prvního roku německé okupace. Co bylo dál, o tom nechme mluvit pamětní desku na její fasádě.
Nacisté měli na seznamu 46 Židů z Uhříněvsi a 341 z okolních obcí. Transporty z Uhříněvsi do ghetta Terezín začaly na počátku roku 1942. Z Terezína byli převáženi do Osvětimi, Treblinky a jiných táborů smrti.
Z původních 387 přežilo jen 42. Největší transport Židů z Uhříněvsi a okolí proběhl na svátek roš hašana 12. září 1942, kdy bylo do Terezína převezeno 212 Židů, z toho 36 uhříněveských.
Ale je tu ještě jedna pamětní deska, se slovy víc než dojemnými:
Vrať nás, věčný, k sobě a my se vrátíme. Obnov naše dny jako za starodávna. Pláč Jeremiášův. S-21.
Za německé okupace se synagoga změnila ve sklad, po válce připadla městu a v jejím interiéru se po roce 1949 usadila prádelna s mandlovnou. V roce 1995 převzala chátrající budovu Židovská obec v Praze, která ji trochu opravila. O pět let později se londýnská Finchley Reform Synagogue, kde je uložen zbytek tóry z původní uhříněveské synagogy, podílela na umístění pamětní desky.
Jenže role modlitebny už se sem nevrátila. Přízemí stavby pronajímá židovská obec obchodu s barvami, laky a montážním materiálem, patro se využilo jako byt. I když to už momentálně neplatí – pro špatný stavební stav domu musel být vyklizen.
Naštěstí se zdá, že objekt přece jen čekají lepší časy. Mezi plány,
s nimiž přichází úřad Městské části Praha 22, je i záměr vrátit mu důstojnější roli a třeba sem přenést knihovnu, zatím sídlící v bývalých cukrovarských stájích na Novém náměstí.
Vloni na téma „Revitalizace bývalé synagogy v Uhříněvsi“ vypracovala studentka architektury ČVUT Veronika Kutnerová bakalářskou práci. Dá se najít na internetu a nabízí povzbudivý zážitek. Návrh počítá s knihovnou, kavárnou a upraveným, dnes zanedbaným okolím včetně Cukrovarského rybníka, známého i jako Nádržka. Při jejich řešení si autorka pohrála s židovskou symbolikou a odkazuje na Mojžíšovo vyvedení Židů z Egypta do Jeruzaléma.
Vnitřku budovy by měla dominovat vysoká knihovna zabírající hlavní, klenbou zdobený sál synagogy, její kruhový půdorys by měl upomínat na babylonskou věž. Ostatně židovské symboly kruhu, trojúhelníku a čtverce se objevují nejen v interiéru, ale i v novém řešení okolí budovy, tedy v jejím napojení na rybník
a v altánech a lávce.
Pokud plány vyjdou, a Židovská obec v Praze není proti, Uhříněves získá půvabný klidový prostor, kde by šanci našly například koncerty nebo divadelní představení.
Marie Homolová
