„Narodila jsem se před nějakými 300 léty, jako sice prašná, ale neposkvrněná přírodní stezka vedoucí kolmo z hráze rybníka, kudy dnes vede ulice Přátelství. Mé dospívání uběhlo jako voda z rybníka, a na jeho dně je dnes Husovo náměstí. Těch rybníků bylo tehdy sedm, okolí za tratí se říká Jezera a stojí zde moderní obytné domy. Zahájením stavby císařské silnice z Prahy do Kutné Hory po hrázi v roce 1818 mi poprvé začalo haprovat zdraví. Dostavbou této silnice jsem se z toho dostala a dále žila jako v bavlnce. Čistý vzduch, pole, luka a traviny, bažanti a srnky, až k Podleskému rybníku, kde mě plavci v horkém létě vždy trochu zchladili, což bylo moc příjemné. Zplodiny jen organické, od koní vozků. Jinak jenom pěší. Jó, to byly časy… Bohužel klidu a pohody začalo ubývat s jakýmisi rachotivými, divnými, prý motorovými vozidly na císařské silnici. Po mně však jezdily stále povozy tažené koňmi a krávami.
To se nezměnilo ani s povýšením Uhříněvsi z obce na městys v roce 1866. Ale hned na to, už v roce 1927, začala být obec těmi motorovými nesmysly přetížena, považte, denně jich tu projelo 120, a proto si konšelé v Praze oficiálně stěžovali. A už tehdy se hovořilo o potřebě obchvatu! To se už i po mně tu a tam nějaké to vozidlo pokoušelo přejet. Ale o mě se tehdy starali mnohem lépe, než nyní ve stáří. Aby mi konšelé ulevili od bolestí páteře, tak mě aspoň po obou stranách opatřili zvláštními cestičkami jenom pro chodce, říkali jim chodníky. A aby se mi nezanášely plíce prachem, můj povrch zpevnili kočičími hlavami.
Jména ulic na hrázi se mezi tím střídala – Císařská ulice, Pražská ulice, za první republiky rozdělena na Tyršovu a Švehlovu… A už tehdy byla Uhříněves téměř neprůjezdnou. To jsem již cítila v kostech, že dojde i na mě! Z cihel místní cihelny vyrostly v padesátých letech minulého století obytné domy, já byla konečně pokřtěna, ale tak nějak nehezky, budovatelsky, na Sídliště. Ale stále jsem zůstala bezpečným a hlavním korzem i po připojení obce k Praze v roce 1974.
A hned nato, v roce 1975 jsem byla konečně pokřtěna na své dospělé jméno, tedy také nic moc, na ulici V Bytovkách. Přitom po mě korzovali slavní a významní Uhříněváci, pan Bubeníček, grafik, autor obecního znaku, pan Gut, hokejová legenda, a mnoho dalších, po kterých by se ulice mohla jmenovat hezky. Ale budovatelský étos byl v padesátých létech i v módě jmen ulic a pražských čtvrtí. Jediným domem byl na mém konci ten u Židovského hřbitova. Přišla devadesátá léta a s auty si už nevěděli ani ti nahoře, na Magistrátu. Mně bohužel pořídili místo hliněného kabátu prý moderní, ale pro mne nepohodlný, tvrdý flaušák, nějaký asfalt. V létě jsem od něj celá špinavá.
A s přibývajícím věkem to už se mnou šlo jenom z kopce. Místo přírodního korza k jelenům, rybníku Podlesáku, na třešně po jeho hrázi, jsem se začala bát sama o zdraví své i chodců, stávala jsem se postupně nebezpečnou silnicí. Mnohokrát mi šlo i o život. Místo polí a luk vila vedle vily, auto vedle auta, po obou stranách, značka stání-nestání jako by nebyla. Budovatelský étos přerůstal v budovatelský chaos. A ta bolest kloubů z výtluků v tom asfaltu, tu bych nikomu nepřála!
Teď trávím čas už jen odpočinkem. Z jakýchsi radničních listů, není to hezké čtení, to vám řeknu, se dozvídám, že po mně má navíc, kdy už jsem vilami přeplněná, projíždět 240 rodin s dětmi sem a tam do jakéhosi podzemního zařízení, jemuž místní radní říkají školka. Nevím, zda toho dožiju. Ale v uhříněveském muzeu po mně zbude kronika mého života, kterou spisuje moc hodný pán, a který o mně ví skoro všechno.
Fanděte a podporujte jen takové moudré konšele, prý se jim říká radní, kteří by mi místo divných novot konečně vrátili kouzlo promenády do krásného okolí Uhříněvsi.“
Vzpomínky ulice zaznamenal Milan Kašík