Kdokoli projíždí uhříněveským centrem, nemine kostel Všech svatých zdvihající se nad kamennou zdí. V barokní podobě tu stojí od poloviny 18. století, ale kořeny zdejších svatostánků míří do historie podstatně hlouběji. K mužům s červeným křížem na prsou. Templářům.
Řád s příchutí tajemna, dílem mnišský a dílem rytířský, se k nám začal šířit před polovinou 13. století. Kdy se usadil v Uhříněvsi, tehdy známé jako Ugrina ves, se přesně neví, ale zmínka z roku 1292 dokládá zdejší existenci jejich typického opevněného sídla – komendy. Spolu s moravskými Čejkovicemi byla hlavním centrem řádu v našich zemích, její význam potvrzuje fakt, že tu pobýval komtur Ekko, poslední známý nejvyšší templářský představitel u nás.
Uhříněveská komenda zůstává jedna z mála skutečně doložených v Čechách, ale kde stála, je taky otázka. Nejpravděpodobněji se jeví místo dnešního zámku či sousedního kostela Všech svatých a dá se předpokládat, že její součástí bylo i místo pro bohoslužby, snad dokonce kostelík.
Po násilném zániku templářů převzali Uhříněves johanité, za nichž tu ve 14. století už opravdu stála tvrz s malým kostelem. Potvrzuje to zmínka z roku 1384, kdy v roli plebána (dnes bychom řekli faráře) působil jistý Pavel. Kostel byl zasvěcen jako Omnium Sanctorum, v čem už můžeme slyšet Všech svatých, a údajně se do něj vešlo sto lidí.
Po řadě majetkových převratů přešla v roce 1597 Uhříněves do rukou rodu Smiřických, kteří tvrz přestavěli na zámek, spojený s kostelním areálem dodnes existujícími schody. Ale starý kostel si na přestavbu ještě musel počkat. Teprve v roce 1731 nastoupil jako nový farář Václav Jan Nepomuk Cžípa a začal jednat.
Uhříněves tehdy patřila k rozsáhlému panství Marie Terezie Savojské z rodu Lichtenštejnů, kteří ho získali jako pobělohorský konfiskát. Hluboce věřící kněžna, důvěrně řečená Cafojka, byla myšlence vystavět důstojný kostel velmi nakloněna, dokonce na jeho stavbu a vnitřní dokončení přispěla víc než dvěma a půl tisíce zlatých.
Základní kámen přestavby ve stylu vrcholného baroka položili 6. srpna 1740, slavnostní vysvěcení se odehrálo 3. listopadu 1743. Starý kostel ale zcela nezmizel, zůstala spodní část věže a krypta pod chórem, dochovaly se i fragmenty renesančních sgrafit, zřejmě z úprav v roce 1573, a také dva zvony. Připomeňme alespoň větší z nich, zasvěcený sv. Václavu a sv. Ludmile. V roce 1522 ho odlil pražský zvonař Tomáš Jaroš, mimo jiné autor slavného Zikmunda z věže svatovítské katedrály a Zpívající fontány v Královské zahradě.
V novém kostele byly původně jen dva boční oltáře sv. Jana Nepomuckého a sv. Anny, hlavní oltář s obrazem Všech svatých přibyl v roce 1753. Na stavbě i výzdobě kostela se podíleli vskutku přední výtvarníci. Jmenovitě Richard Jiří Prachner, zakladatel významného pražského sochařského rodu. Velmi plodný malíř Jan Václav Spitzer. Neméně plodný reprezentant vrcholného baroka – malíř Jan Petr Molitor. Skvělý sochař a řezbář Ignác František Platzer…
Do roku 1822 se kolem kostela pohřbívalo, dnes tu dominuje zeleň, početné sochy a od roku 1906 unikátní kaple Božího hrobu s ležícím Ježíšem Kristem.
V roce 1908 byl farní kostel Všech svatých spolu s farou povýšený na děkanství. O půl století později, v roce 1958 se objevil na seznamu kulturních památek jako „cenný pozůstatek vesnické zástavby. Architektonicky hodnotný barokní kostel s dochovaným urbanistickým kontextem, dotvářeným velice kvalitními sochami.“ I díky tomu tu v roce 2001 odstartovala náročná renovace.
Ale ještě něčím si uhříněveský kostel zaslouží pozornost. Na jeho kůru byl v letitém prachu objeven chrámový notový archiv tvořený víc než 200 let. Nejstarší kus možná pamatuje finále barokní přestavby – rok 1743. Velkou zajímavostí souboru jsou i notové zápisy italských operních árií upravených – jak v 18. století bývalo zvykem – pro chrámové potřeby. Zdejším kostelním prostorem se tedy tradičně nesla skvostná hudba a velmi se o ni právě koncem 18. století zasloužili i vlastními skladbami kantoři Václav Josef Moravec a Josef Tomáš Červenka.
Minout tedy zdejší kostel Všech svatých, neprojít se alejí soch kolem něj, nevyužít časů bohoslužeb a nevstoupit do jeho barokní krásy by byla promarněná příležitost dotknout se pozoruhodné uhříněveské historie.
Marie Homolová