Představujeme osobnosti Prahy 22:
Nepochopitelná a krutá válka Ruska proti Ukrajině upřela naši pozornost nejen na Ukrajince, kteří u nás hledají dočasné útočiště před barbarským bombardováním, ale také na ty, kteří jako naši spoluobčané už dlouho žijí mezi námi. Jedním z takových lidí je dříve úspěšná mezinárodní manažerka a dnes podnikatelka v drobné gastronomii Inga Petryčka. Ta je zároveň také dobrou duší Pitkovic, ve kterých už pár let organizuje sbírky pro seniory postižené Alzheimerovou chorobou nebo připravuje v rámci spolku Spolu tady a teď v Pitkovicích mikulášské besídky a rozsvěcení vánočních světel a stojí za návrhem minigolfového hřiště v Pitkovicích.
V době koronavirové pandemie roznášela Inga Petryčka petrovickým seniorům nákupy, léky a dezinfekci, pracuje také v oblasti pomoci národnostním menšinám a integrace cizinců do naší společnosti. Je členkou Výboru pro národnostní menšiny zastupitelstva hlavního města Prahy a spoluautorkou projektu Laskavost – mezi lidmi most.
Vy žijete v Praze už dlouhých pětadvacet let, ale studovala jste třeba také na prestižní univerzitě v Cambridgi. Proč jste si vybrala k životu právě Prahu?
Narodila jsem se v Mukačevu, tedy na západní Ukrajině, která historicky patřila k takzvané Podkarpatské Rusi. Ta byla v době první republiky součástí Československa. Mí prarodiče mají dokonce stále ve svých rodných listech jako místo narození Československo. Praha pro nás na Podkarpatské Rusi byla vždy centrem, ke kterému jsme vzhlíželi. Z vyprávění si pamatuji, jak k nám Češi přinášeli různé vymoženosti, pokrok, ale i myšlenky o svobodě a demokracii. Prahu jsme vždy chápali jako součást naší identity.
Když se mi ve dvaceti naskytla možnost jít studovat konzervatoř do Prahy, splnil se mi dávný sen. Je přece úžasné studovat umění v nejkrásnějším městě Evropy!
Jenže u umění jste nezůstala, nakonec jste studovala ekonomii a management…
V roce 1999 se mi narodila dcera. Bylo mi jasné, že uměním se jen tak neuživíme. Změnila jsem své studijní zaměření, vystudovala jsem ekonomii, konkrétně obor finanční trhy a finanční služby. Později jsem si doplnila MBA vzdělání na americké univerzitě v Seattlu a postgraduální certifikát v oboru mezinárodní obchod, životní prostředí a udržitelný rozvoj na University of Cambridge ve Velké Británii.
Vzdělání a plynná znalost tří jazyků mi otevřely dveře na prestižní místa v několika nadnárodních firmách. Pracovala jsem v zahraničním obchodě, rozvíjela pobočky firem v různých zemích, působila jsem ve vrcholovém managementu coby globální obchodní ředitelka jedné holandské společnosti.
A pak jste se rozhodla osamostatnit.
Ano, měla jsem hodně zkušeností z různých firem a s prací s lidmi, takže jsem chtěla začít budovat vlastní podnikání. Pustila jsem se do náročného oboru železničního stavitelství, konkrétně zajišťování staveb mostů a další infrastruktury pro velkou, ryze českou stavební firmu Chládek & Tintěra. Ti jsou na trhu od roku 1990, mají skoro 400 zaměstnanců a jsou jedním z hlavních stavařů železnic u nás. Byla to obrovská zkušenost, ale v době koronavirové pandemie celý obor stagnoval.
Takže jste znovu změnila obor?
Přesně tak. Otevřela jsem kavárničku v Panské ulici v Praze 1, kde děláme popcorn. Hodně lidí mě od toho zrazovalo, ale mě to nesmírně baví. Není totiž popcorn jako popcorn. My ho děláme ručně a bez chemie, nabízíme přes 40 příchutí, dokonce umíme i extrémně pálivý z papriček. Je to kreativní práce a velká zábava.
Vaše aktivity ale zdaleka nekončí jen u podnikání. Tady v Pitkovicích pořádáte charitativní akce pro seniory z Alzheimer centra, mikulášské akce pro děti, pomáhala jste v době koronavirové epidemie…
Už prarodiče mi vštěpovali zásady vzájemné úcty a ohleduplnosti, jsem vychovaná v křesťanské víře s úctou k tradicím. Pomáhat lidem je pro mě přirozené. Dělá mi to radost. A přiznám se, že se tímto způsobem snažím aspoň trochu splatit to, že mohu žít spokojený život tady v Praze, doma.