Představujeme osobnosti Prahy 22
Jedním z místních spolků, které ku prospěchu nás všech oživují komunitní život v Praze 22, je uskupení Naše Pitkovice. Už přes pět let úspěšně organizují lampionové průvody, drakiády, na jaře zbavují obec odhozeného nepořádku a harampádí, v prosinci rozsvěcejí vánoční stromek. Jednou z jejích prvních akcí byl projekt Sejdeme se v parku, jehož cílem bylo postavit v místním parku dřevěný altán pro všechny věkové skupiny. Z projektu nakonec sešlo, ale ukázalo se, že v Pitkovicích s námi bydlí šikovný architekt, který umí nejen stavbu navrhnout, ale také zajistit potřebnou dokumentaci nebo vybrat formou soutěže nejlepšího dodavatele.
Tou dobou snad nikdo z místních netušil, že o tři roky později završí stejný architekt mnohem významnější pražský projekt, než je dřevěný altán v Pitkovicích. Tím mužem je Ing. arch. Stanislav Běhal, člověk, který se významnou měrou podílel na obnově Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. A to hlavně zajištěním příslušných projekčních podkladů, razítek a povolení.
Pane architekte, dnes už při procházce po Staroměstském náměstí skoro nikdo nepochybuje, že Mariánský sloup, který tam stál dlouhých 268 let, na své místo jednoznačně patří. A krásně doplňuje o mnoho mladší pomník mistra Jana Husa. Jak jste se k budování obnoveného Mariánského sloupu dostal?
V roce 2010 mě oslovila Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí o drobnou výpomoc při tvorbě zákresů sloupu do fotografií. Vzhledem k tomu, že jsem se vždy zajímal o historii a dějiny architektury, tak jsem věděl, že sloup opravdu nevznikl coby jakýsi symbol habsburské nadvlády či jako připomínky bitvy na Bílé hoře, jak mu občas někdo mylně přisuzuje. Je to hlavně poděkování Panně Marii za záchranu Prahy před vyrabováním a zničením dobyvačnými Švédy v roce 1648.
No a protože mám rozsáhlé zkušenosti s vyjednáváním na úřadech, postupně jsem převzal celou projekční i inženýrskou činnost obnoveného vztyčení sloupu, čímž jsem se stal součástí úžasného příběhu, který propojil mnoho skvělých osobností, za což jsem nesmírně vděčný.
To asi nebylo jednoduché, to obnovení mělo spoustu odpůrců…
Nešlo jenom o odpůrce, kteří se rekrutovali převážně z řad komunistů a progresivní levice. Znamenalo to hlavně sehnat sérii nejrůznějších razítek a překonávání překážek, včetně třeba toho, že těsně před zahájením stavby nám Technická správa komunikací na pokyn tehdejšího vedení města nevydala souhlas pro zábor pozemku, přestože jsme měli stavební povolení… Ale nevzdali jsme se a připomínka skoro tři sta let naší historie už zase na Staroměstském náměstí stojí.
Vy se profesně věnujete hlavně správě majetku a investic, dříve jako vedoucí oddělení, nyní ve funkci ředitele odboru správy majetku a investic Generálního finančního ředitelství. Zařizovat, zajišťovat a kontrolovat složité projekty je pro vás předpokládám denní chleba…
Dříve jsem pracoval také na Úřadu státu pro zastupování ve věcech majetkových nebo v Galerii hl. m. Prahy jako vedoucí správy nemovitostí a investic. Tam jsem se podílel třeba na revitalizaci a vzniku prohlídkové trasy Colloredo-Mansfeldským palácem, opravách domu U Kamenného zvonu, na úřadě jsem se zabýval projekty využití slavných karlínských kasáren. Na finančním ředitelství organizuji architektonické soutěže, vybíráme dodavatele malých i velkých staveb, například jsem byl místopředseda poroty pro výběr architekta komplexní rekonstrukce bývalého areálu Ministerstva obrany ČR Trávníčkova v Brně.
Vaším koníčkem je kromě architektury a zařizování složitých staveb také psaní historických románů. Vydal jste knihu o pobělohorském období s názvem Kordy, nyní chystáte druhý díl…
Mě mimořádně zajímá rozpor mezi obecně rozšířeným hodnocením pobělohorského období jako doby temna a úpadku a současně úžasným architektonickým a kulturním rozvojem země. Už během studia mě fascinovaly nádherné barokní kostely v našich vesnicích, které právě v té době vznikaly. Takže jsem příběh románu Kordy postavil na tom, že historii třicetileté války nelze kategoricky hodnotit jen z jednoho, a sice toho protihabsburského a protikatolického postoje. Pro mě je psaní relaxace a terapie pracovního stresu, zároveň svůj román vnímám jako příspěvek ke smíření názorově rozpolcené společnosti. Teď se nám to hodí zas jednou víc než ještě v nedávných letech.
A co jako na slovo vzatý odborník, architekt a investiční specialista říkáte novým stavbám v Praze 22? Co považujete z poslední doby za dobrý počin a co za špatný?
Od začátku jsem zpochybňoval nerealistický a funkčně špatně řešený projekt podzemní školky V Bytovkách. Bylo jasné, že bude mimo možnosti městské části jak po realizační, tak i po finanční stránce. Naopak se mi líbí rozumně řešený Polyfunkční dům v Pitkovicích. Byl jsem členem poroty, která projekt vybrala, a pokud ho stavební firma dodrží, bude to hezký příspěvek k našemu pitkovickému veřejnému prostoru.
Ing. arch. Stanislav Běhal
autorizovaný architekt a člen České komory architektů vystudoval svůj obor v ateliérech prof. Jasana Burina a doc. Ladislava Tichého na Českém vysokém učení technickém v letech 2000–2006. Postgraduálně také studoval na Fakultě architektury ČVUT obor dějin architektury a renovace památek.
Po nedlouhém období v soukromých projekčních a developerských firmách zakotvil ve státní správě, zprvu jako vedoucí oddělení správy nemovitostí a investic v Galerii hl. m. Prahy, později v Úřadu státu pro zastupování ve věcech majetkových. Od letošního roku působí jako ředitel odboru správy majetku a investic Generálního finančního ředitelství.
Architekt Stanislav Běhal je ženatý, má tři syny, se kterými se věnuje například historickému šermu. Je katolického vyznání.